Nesnáším, když...

"in a world full of the word yes I’m here to scream no"

Ve světě plných sluníčkových lidí, optimismu, radosti a štěstí, vám přináším článek o věcech, co nesnáším nebo mě zkrátka štvou. (pozn. jedná se o pouhé malichernosti a hlouposti, které zas tak života beroucí nejsou a věřím, že je máme všichni, ať už traumata z dětství v podobě koprovky a červené řepy nebo dospělejších starostí jako otravný šéf v práci, vyberte si :)

• ... chtějí všichni hrát vybíjenou. Mám z ní hrůzu už od základky. Ne, vážně, co je to za hru?! Pamatuji si do teď, jak vždycky všichni chtěli v těláku místo rozcvičky hrát vybiku a já si jen v hlavě hledala vhodnou výmluvu, co mi dneska bude za nemoc, nebo se zkrátka nechala vybít v první minutě. Pak přišlo zlo jménem vracečka a to už se mi zoufalstvím chtělo vážně brečet. Zlatý rybičky, rybičky, rybáři jedou. 
• ...dávat znamení na zastávkách na znamení. Nevím proč, ale na tom mávání na autobusy mi něco hrozně vadí, možná to, že si připadám, jak kdybych stopovala, ale vlastně ani ne? Navíc celkem pravidelně zapomenu, která zastávka je s tím proradným znamením a která ne. Pak jsou tu taky samozřejmě zastávky, co jsou na znamení jen občas a to je kapitola sama pro sebe... 
• ...musím volat s cizími lidmi. Ať už je to doktorka, rezervace v restauraci nebo jen někdo v tmobilu, kdo si myslí, že pro mě má tu nejlepší nabídku na světě. A nebo je to to nejhorší - neznámé číslo! 
• ...si osladím jen spodek kafe. Nevím jak vy, ale já jsem zkrátka expert na to, že kdykoliv si sladím kávu, osladím jen spodek (nechápu jak). Takže třičtvrtina kafe je neslazená a zbylá čtvrtina je nechutně sladkej kekel. 
• ... si lidi přehnaně vyznávají lásku. Ano, mluvím přesně o vás - líbačové v první řadě na koncertě a svlíkači na lavičkách v parku. Já to chápu, máte se rádi a já vám to samozřejmě hrozně přeju, ale všeho s mírou.